Obsah

"Otec filmové režie" (prosadil dramatizující a psychologizující detail, zaktivoval úlohu kamery, osvětlení, interpunkce, herce, zavedl retro-vsuvky, dokonale pracoval s paralelní a křížovou montáží, gradoval napětí zrychlováním frekvence záběrů z různých časoprostorových rovin, vytvořil katalog dodnes platných syžetových a žánrových prototypů...), vyznavač Bible, Dickense a Emersonovy filosofie soběstačnosti a mravního zdokonalování, vnímá životní konflikty jako pravý idealista, v kategoriích abstraktního dobra a zla, se sklonem k melodramatismu. Ve velkolepě vypravené babylónské evokaci chtěl přetrumfnout všechno dosud natočené v tomto žánru (v čele s italskou Cabírií), naopak v decentním příběhu Krista se inspiroval dokumentaristickými Pašijemi, ozdobenými rozptýleným světlem a velebností rytmu. Evokace Bartolomějské noci s modře vitrážovanými scénami zaujme využitím lesku dlažebních kostek a stropů v dekoraci a má nadnesený herecký projev v divadelním stylu společnosti Film d'art, která začátkem 10. let propagovala velké hvězdy jeviště. Střih spojuje v stále kratších pasážích různé epochy v příbězích, prostoupených historickou naivitou (a sjednocovaných obrazem Naděje - ženy s kolébkou), ale čtvrtý příběh s motivem stávky dělníků a dramatem justičního omylu je inspirován mentalitou Ameriky s charakterizací sociálních vrstev, tlumočením individuálních prožitků a psychologických stavů. Kromě nepochybných přínosů objevíme ve filmu i Griffithovu slabost: sklon k megalománii a nevkusu. Tehdejší průměrný divák ještě nedokázal z plátna číst všechny složité významy, střídání časových rovin jej mátlo a tak tvůrce, investující 1,9 mil. dolarů (předtím dosáhl velkého zisku filmem ZROZENÍ NÁRODA), zbankrotoval a neúspěch ho rozdrtil jako podnikatele i tvůrčí osobnost, takže se stal obětí vlastní superprodukce.