Obsah

Po celý příběh obrazy duševní lability doplňují pokřivené ulice, převislé budovy, nesmyslně směstnané místnosti a znetvořená scenérie. Díky užití expresionistických prvků tu není pojítko s realitou, stejně jako v myslích Francise či Caligariho, a znepokojuje to i diváky. Obyvatelé tohoto tísnivého světa, obzvláště přízračný Cesare, sem naprosto zapadají a s neuvěřitelnou ohebností (vnitřní i vnější) se přizpůsobují svému okolí. Výsledek je zcela odlišný a ojedinělý vůči tradičním filmovým postupům - výmluvné svědectví o zdevastovaném poválečném Německu.

V originální restaurované podobě věčný rival virážovaného Upíra Nosferatu. Podobně jako on, navázal na předválečnou tvorbu německé kinematografie a s využitím originálního scénáře a spoluprací s avantgardní výtvarnou skupinou Der Sturm nabízí jedno z nejkrajnějších a nejinspirativnějších řešení filmového prostoru. Tady ideálně souzní herec-stín a kulisy, které nabírají charakter expresionistické malby a titulky se blíží architektuře. Výlet do choromyslné krajiny subjektu, který pravděpodobně "zešílel" pod společensko-psychologickým tlakem. Pozoruhodnou roli zde hraje překvapivá Ich-forma. Retrospektivní příběh filmu (inspirovaném skutečným zážitkem vraždy) je rámován podivným a znepokojivým vyprávěním o duších. Podobně jako Nosferatu, Metropolis či Vrah mezi námi, i tento navýsost klasický snímek slouží dodnes k častému kopírování klíčových scén. Klasický příklad: dekadentně stylizovaný únos spoře oděné dívky po pokřivených střechách města (že by germánská větev Fantomase?) nebo mimická studie detailu tváře v jedné z nejslavnějších expresionistických scén - procitnutí lunatika Césara.

Nelze opomenout herecké mistrovství legendární dvojice Werner Kraus (Caligari) a Conrad Veidt (Cesare). Těžko říci, která postava v sobě kupí více stínů a šerosvitu (konkrétních či abstraktních), která se stává bezpředmětným, abstraktním shlukem stínů nebo naopak ožívajícím klubkem, pulsující pavučinou předmětu. Tento film dal vzniknout mnoha standardním hororovým konvencím, aniž by nalezl úspěšné napodobitele. Divoký a neučesaný prototyp pozdějších svobodomyslných fantasmagorií takzvaného "eurohororu" (Mario Bava, Riccardo Freda, Dario Argento). Literatura

Uli Jung a Walter Schatzberg - "Kabinet doktora Caligariho", přeložila Yveta Blovská, Iluminace IX (1997), č. 4 (28), s. 33-51 (Rozbor podílu režie a scénáře na výsledném tvaru filmu Kabinet doktora Caligariho. Rozpor mezi oceněním filmu jako klasikou němé éry a mistrovským dílem rané avantgardy na jedné straně a ohodnocením režiséra R. Wieneho coby nevalného umělce, jehož podíl nebyl brán v potaz na straně druhé. Rámcový příběh filmu a jeho vliv na celkové vyznění filmu.)