Obsah

Originální podobenství o nesmyslnosti a pomíjivosti toho, čemu se říká popularita. Hrdinové filmu, slávou zkažený herec Valentin a jeho vrah, neúspěšný spisovatel Brian, se ocitají v absurdním posmrtném světě, kde veškerá jejich další existence závisí na jejich momentální pozemské popularitě.

Brian Smith (Colin Firth) je frustrovaný spisovatel a šílený fanoušek, který se lepí na paty slavnému herci Cesarovi Valentinovi (Peter O‘Toole). Po několika neúspěšných pokusech o setkání Smith šarmantního, ale mimořádně arogantního a ješitného Valentina zabije. Vzápětí na to umírá i on sám, aby se spolu se svým idolem dostal do bizarního „druhého“ světa, do panoptika velkého luxusního hotelu, kde výhradně „žijí“ jen zesnulé filmové hvězdy či jinak proslulí lidé, jejichž sláva na zemi stále trvá. Brian se pomalu sžívá s novou hierarchií obyvatel záhrobí. Jejich luxusní ubytování a výhody ve sterilně bílém světě na ostrově závisí na tom, zda na ně lidé „tam nahoře“ nezapomněli… A tak teroristé dál pokračují i po své smrti v atentátech, oběť zániku Titaniku nostalgicky vzpomíná na všechny podrobnosti osudné noci a skladatel usiluje o to, aby unikl v zapomnění a skládá nová díla. Zhýčkaný Valentin ale po čase zjišťuje, že jeho sláva na zemi pohasíná a naopak, popularita před tím neúspěšného Briana roste pro jeho spáchaný zločin. Navíc někdo z přítomných brzy dostane šanci navrátit se mezi živé...

Snímek vznikl v době módní vlny diskuze na téma „života po životě (hitem se tehdy stala stejnojmenná kniha Raymonda A. Moodyho). Kromě vizuálně zajímavě stylizovaných prostor podsvětí (kamera Alex Thomson) nabízí režisér Otokar Votoček skvělou satiru, ve které karikuje hvězdy showbyznysu, jejich manýry a samotnou povahu slávy v nesmrtelném světě. Osobitě se vysmívá lidské posedlosti, neustále hledající věčný život a zároveň vyslovuje svůj názor na nezměnitelnost lidské povahy v jakýchkoliv podmínkách. „Otakar Votoček natočil film, jenž je založen na sugestivní, trochu tajemné, částečně bizarní i lehce groteskní atmosféře. Natočil dílo, které lze chápat rovně jako podobenství o světě, ale i jako metaforu o relativitě slávy, jsou zde ale i parodické scény, v nichž se režisér satiricky dívá na naivní lidskou snahu být někým jiným, ukazuje nám hloupost těch, kteří se dostanou do područí vlastního image. Ovzduší nudy a přízemních intrik mezi přítomnými osobnostmi je režisérem a scenáristou zobrazeno z nadhledu, který nám umožňuje pochopit (mnohem dříve, než se to v závěru filmu podaří hlavním hrdinům), že sláva znamená nejenom proslulost, obdiv a lesk, ale že sebou přináší i samotu a hlavně – panický, nezvladatelný strach z ústupu ze slávy.“ hou: Křídla slávy, Cinema 1992, s. 12-13.

Votočkovi se podařilo pro své dva ústřední hrdiny získat dvě výrazné osobnosti britského filmu. „Veterán“ Peter 0’Toole plasticky, s výraznou expresivitou modeluje všemožné vrtochy svého přestárlého Valentina a tehdy vlastně ještě publicitu získávající Colin Firth (v roce 1989 zaujal rolí Valmonta ve stejnojmenném Formanově filmu) tvoří ve své jemné neurotičnosti a zdánlivé plachosti jeho pravý opak. (LFŠ 2007)